Monografie

Monografie prezentuje metodologii a analýzu vybraných složek zvukové roviny v mluvních projevech moderátorů hlavního televizního zpravodajství. První část textu je věnována teoretickým východiskům z oblasti řečového projevu, jazyka v televizním zpravodajství, fonetiky češtiny a ortoepie. Ve druhé, rozsáhlejší části monografie jsou představena výsledná data provedené sondy pro jednotlivé sledované jevy, a to obecněji s ohledem na všechny pozorované mluvčí, i konkrétněji s přihlédnutím ke třem atributům: pohlaví moderátora, televizní stanice a typ pořadu. Při popisu dat je mj. zohledněna ortoepická norma češtiny. V poslední části jsou vybraní moderátoři klasifikováni na základě průběžného bodového hodnocení od nejlepších mluvčích po nejhorší. Konečné výsledky jsou následně srovnány s rezultáty poslechového testu, který byl během výzkumu vytvořen jako komparační materiál reflektující pohled běžného diváka/posluchače.

Kolektivní monografie Slovanské jazyky v pohybu dokumentuje vývojové proměny slovanských jazyků v letech 1945 až 2020. Se zřetelem ke společenskému, politickému a kulturnímu kontextu dějin slovanských zemí autoři sledují zejm. pohyb v jazykových a stylových normách, který byl vyvolán jednak šířením nových médií (televize, později internet), jednak proměnami postojů uživatelů k jazykům, zejm. spisovným. Spisovné jazyky pozbývaly v poválečných desetiletích různou měrou svých původních symbolických, národně-reprezentativních funkcí, a naopak se posilovalo jejich pojímání jako pouhých instrumentů pro praktickou a komfortní komunikaci. Zároveň se však od 80. let 20. století - vedle puristických nálad - probouzejí i tendence opačné, které směřují ke konstituování nových spisovných jazyků s výraznými symbolickými hodnotami (rusínština, kašubština, bosenština, černohorština aj.).

The present volume is the first comprehensive description of the Czech recension of Church Slavonic used as cultural language in Bohemia in the 10th and 11th centuries. The author deals with the question of the origin of this language and its continuity with Old Church Slavonic, its linguistic character as well as the role of Latin and Greek in the Czech Church Slavonic milieu. He also treats the individual texts written in Czech Church Slavonic and their

position in the cultural life of early medieval Bohemia.

Ještě před sto lety byli Češi na Volyni, tedy na dnešní severozápadní Ukrajině, velmi významnou národnostní menšinou, která prosperovala po stránce hospodářské i kulturní. Historické okolnosti 20. století však vedly k tomu, že dnes na Volyni česká tradice již jen dožívá. Předkládaná kniha popisuje současný stav jazyka volyňských Čechů a usiluje o to, zasadit jazyková i další kulturní data do širšího historického rámce. Tématem této knihy je tedy nejen užívání jazyka, jak jej autenticky dokumentuje série nahrávek, které byly pořízeny v r. 2018, ale také prožívání jazyka jako hlavního znaku etnické příslušnosti. V rámci analýzy tohoto prožívání se autoři věnují etnicky reprezentativním hodnotám češtiny v hudebním a literárním životě volyňských Čechů, dále dějinám českých spolků na Volyni a v neposlední řadě i osudům tamního českojazyčného školství.

Cílem monografie je prezentovat rodilého mluvčího v těch jeho rolích, které pro cizojazyčné vyučování a cizojazyčnou komunikaci považujeme za zásadní: tedy jako partnera v komunikaci, učitele a vzor jazykového chování. Cílem je pokusit se ukázat, kdo a na základě jakých vlastností je držitelem statusu rodilého mluvčího, a dále analyzovat vystupování rodilého mluvčího ve všech třech uvedených rolích tak, abychom mohli na základě konkrétních dat posoudit, zda jsou očekávání, která si s rodilým mluvčím spojujeme, relevantní.
Práce je založena na řadě terénních výzkumů a dotazníkových šetření, které probíhaly po několik let. Součástí monografie jsou komentované přílohy, tedy ukázky autentické jazykové produkce rodilých i nerodilých mluvčích s komentáři.

This pioneering research brings a new insight into derivational processes in terms of theory, method and typology. Theoretically, it conceives of derivation as a three-dimensional system. Methodologically, it introduces a range of parameters for the evaluation of derivational networks, including the derivational role, combinability and blocking effects of semantic categories, the maximum derivational potential and its actualization in relation to simple underived words, and the maximum and average number of orders of derivation. Each language-specific chapter has a unified structure, which made it possible to identify – in the final, typologically oriented chapter – the systematicity and regularity in developing derivational networks in a sample of forty European languages and in a few language genera and families. This is supported by considerations about the role of word-classes, morphological types, and the differences and similarities between word-formation processes of the languages belonging to the same genus/family.

Kapitola má charakter případové studie, jíž se účastnila skupina čínských studentů a skupina českých studentů. Žádná z těchto skupin ještě neabsolvovala kurz české morfologie a syntaxe. Pomocí dotazníkové metody pracující s analýzou krátkého textu se příspěvek pokouší zjistit míru vnímání struktury věty a slov, a to především schopnost vyvodit, které tvarové prostředky vyplývají přímo z větné stavby a které naopak jsou vyjádřením odrazu reality. Specifickým cílem je pak test vjemu dějové perspektivy. Výsledky srovnávací analýzy obou skupin studentů mohou být využity nejen ve výuce češtiny pro čínské studenty, ale i jako podklad pro semináře didaktiky češtiny jako cizího jazyka.

Interdisciplinární kolektivní monografie si klade za cíl zčeřit poněkud stojaté vody při užívání pojmu impresionismus a přimět čtenáře k tomu, aby přijal odlišné, otevřenější a nepředpojaté uvažování. Na povrch společný všem kapitolám naší knihy vyplouvají především značné rozdíly mezi dobovým vnímáním impresionismu a jeho dnešním výkladem. Tváří v tvář literárnímu materiálu jsme nuceni klást si otázku, je-li v literární historii používání pojmu jako respektovaného -ismu vůbec adekvátní. Ovšem ani ve výtvarném umění není situace zdaleka tak jednoduchá a současní kunsthistorikové jsou s nakládáním tohoto pojmu rovněž opatrní.

Jazyková manipulace a projevy agresivity v médiích jsou i dnes frekventovaným a společensky závažným fenoménem. Autoři předkládané knihy tento fenomén popisují a ilustrují s využitím současných mediálních textů z České republiky a z Polska, ale také textů dokumentujících československý komunistický newspeak z 60. a 70. let 20. století. Motivy k manipulativnímu a agresivnímu jazykovému chování byly v současných i historických textech skutečně rozmanité: nejen „čistá“ politika, ale i např. problematika asistované reprodukce, dlouhých vlasů u mužů nebo knihy o Harrym Potterovi.

Komponovaný cyklus tří desítek kritických statí navazuje chronologicky na autorův první soubor Prozaická zastavení (2010). Kritiky zařazené do souboru byly vybrány s ohledem na vypovídající hodnotu recenzovaných prozaických knih, které se zásadní měrou podílely na utváření čtenářského horizontu druhé dekády jednadvacátého století. Interpretace širokého spektra recenzovaných textů zajišťují mnohotvárný, plastický obraz literárního dění v současné české próze, zároveň ovšem přinášejí určité společné tendence, proudy a pohyby v literatuře. Není vyloučeno, že právě tyto sdílené konstanty se v následujících letech projeví jako směrodatné pro další vývoj domácí prozaické produkce.

Motiv utonulé dívky v evropské poezii je výsledkem několikaletého odborného zájmu Radka Malého o tento motiv a jeho zobrazení v evropské literatuře. „Krásná utonulá“ nabývá několika základních podob: vedle mnohočetného uměleckého zpracování postavy samotné Ofélie ze Shakespearova dramatu Hamlet jde o postavu takzvané Neznámé ze Seiny, jíž ve své básnické skladbě vzdal hold například Vítězslav Nezval. Předobrazem obou figur jsou pak postavy mořských panen, které lákají muže do záhuby. Vrchol kultu utonulé dívky autor spatřuje v poezii německého expresionismu, avšak vypovídá i o fascinaci českých básníků (např. Vladimíra Holana nebo Jana Skácela) tímto motivem.

Monografie z oblasti Digital Humanities zaměřená na fikční sémantiku barev a barevných spekter v narativní fikci s využitím kvantitativně-korpusových metod je orientovaná na sémantiku pojmenování tzv. základových barev ve fikčních narativech Jana Čepa. Klade si tři hlavní cíle: 1) s ohledem na problematiku jazykových pojmů základových barev funkčně usouvztažnit lingvistický výzkum s výzkumem orientovaným primárně literárněvědně, 2) otestovat možnosti a limity zvolených empirických metod v kontextu literární vědy, 3) pokusit se výsledky těchto metod funkčně propojit s konkrétní literárněvědnou interpretací.

Hlavním cílem projektu bylo vytvořit slovotvorné sítě slov z tzv. redukované verze Swadeshova seznamu univerzální jaderné slovní zásoby, a to dle varianty zpracované Sergejem Jachontovem. Vznikl tak materiálový základ pro další analýzy a hodnocení synchronního slovotvorného potenciálu. Podprojekt je současně pokusem zmapovat možnosti české flexe, jež by sloužila i slovotvorným potřebám. Práce totiž vychází z předpokladu, že vedle tradičně uváděných afixačních a kompozičních slovotvorných procesů je v češtině silně zastoupena i tzv. konverze.

Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud absolvoval vojenskou službu v rakouské armádě jako vojenský lékař. Autoři publikace se věnují účasti Sigmunda Freuda na cvičení rakouské zeměbrany v Olomouci ve dnech 11. 10. až 9. 9. 1886. O Freudových zážitcích v Olomouci informuje jeho dopis lékaři Josefu Breuerovi, datovaný 1. 9. 1886. Slova uznání má Freud pro zdejší kavárnu (nejspíše nynější Caffe Opera), vysmívá se poměrům v armádě, znechucuje ho průběh cvičení a informuje o svých experimentech s kokainem. Z Olomouce též Freud psal 25. 10. a 3. 9. 1886 své nastávající švagrové Minně Bernaysové. Ke dni 1. 11. 1886 byl Sigmund Freud jmenován plukovním lékařem 2. třídy a 31. 12. 1887 mu bylo povoleno vystoupit z rezervy c. k. zeměbrany.

Téměř sedmisetstránková dvousvazková kolektivní monografie s názvem Litovel – Velké dějiny města vyšla ve Vydavatelství UP v Olomouci při příležitosti stého výročí vzniku samostatného Československa. Kromě kolektivu autorů z Katedry historie Filozofické fakulty UP v Olomouci se na knize podílela i řada dalších odborníků, kteří se specializují na archivnictví, památkovou péči nebo kunsthistorii. Jiří Fiala je autorem kapitoly V časech absolutismu a za buržoazní revoluce: pozdní feudalismus, josefinské reformy a buržoazní revoluce v Litovli 1650–1849, 1. díl, s. 228–273.

S využitím metod a přístupů spojených pod zastřešujícím pojmem kritická analýza diskurzu autorky v monografii přistoupily ke kvalitativnímu zhodnocení a kritickému čtení textů současného mediálního diskurzu. Předmětem jejich zájmu se stala především taková sdělení, v nichž představitelé či zástupci společenských institucí a organizací využili své sociální role k tomu, aby předpokládaného příjemce ovlivnili nebo jím manipulovali. V krajním případě jsou analyzovány i diskriminační texty legitimizující vyloučení vybraných sociálních skupin.

Autorky monografie se ve třech relativně samostatných celcích věnují pragmalingvistickým a sociopragmatickým aspektům komunikační aktivity. V prvním oddíle je sledován proces pragmatikalizace částic a jejich významu. Částice jsou zkoumány též z hlediska osvojování při zvládání cizího jazyka a při utváření komunikačních kompetencí. Ve druhé části jsou sledovány prostředky užívané jako nástroj nezdvořilosti a verbální agrese. Na autentických textech je aplikována metodika tzv. diskurzivní zdvořilosti vycházející z koncepce tváře a hodnotící zdvořilostní strategie na pozadí existujících vztahových sítí aktuální sociální a komunikační situace. V závěrečné části práce autorky s využitím metod kritické analýzy diskurzu provádějí kvalitativní a kvantitativní zhodnocení mediálních textů věnovaných problematice migrace.

Monografie zpracovává téma literárního překladu jako dialogu mezi dvěma jazyky a současně jako dialogu mezi dvěma kulturami. Vychází z předpokladu, že každé dílo je kulturně zakotveno a je součástí určité historické poetiky a estetiky. Předmětem diskuse je dvojí překladatelská volba, tj. konformita zprostředkovávající čtenáři hodnoty, jež jsou vnímány jako cizí, nebo jistá míra adaptace, jež se přizpůsobí domácí tradici. Monografie vychází ze stejnojmenného výzkumu Překlad jako kulturní transpozice a má podobu dvou případových studií založených na překladu dvou kulturně velmi vzdálených autorů. Případové studie se soustředí na současný kulturní kontext, na intertextové aluze, překlad frazeologie, ale také na symboliku úzkosti a pomíjivosti a jejich překladové ekvivalenty, současně na stupeň adaptace specifických kulturně podmíněných reálií.

Monografie vychází z práce z roku 2009 nazvané Slovo a jeho konverze. Zatímco první publikace se zabývala morfologickým procesem konverze v češtině, druhá se zabývá slovem a jeho vnitřní strukturou. Proto se snaží spojit dvě, v českých gramatických teoriích obvykle oddělené složky morfologie, a to morfologii flexivní a morfologii slovotvornou. Jde o teoretické dílo, jehož cílem je prezentovat v obecnějším kontextu směr funkcionální morfologie, která v současné době vede k velkým gramatikám s ambicí fungovat jako reprezentativní teoretické popisy české morfologie. Výběr také zahrnuje některé ze zahraničních prací, které mohou být relevantní pro pochopení teoretického a metodologického funkcionalistického základu. Za teoretickými popisy následuje vlastní projekt, který má ukázat možný způsob popisu vnitřní struktury českého slova. Jako vhodná strategie, především pro popis vnitřní struktury konvertovaných slov, se jeví právě propojení obou morfologií. Metoda je založena na syntagmatickém principu, tj. na postupné binární analýze slovních tvarů na bezprostřední složky, a má konsistentně funkční základ. Metoda syntagmatické analýzy vnitřní struktury slova se pak aplikuje na celkovou morfematickou analýzu vybraných kanonických příkladů podle teorie tzv. kanonické derivační morfologie.

Fascinující kniha historika a bohemisty / slavistky a polonistky z Olomouce

Známá, široce respektovaná badatelská dvojice z Univerzity Palackého vytvořila originální a vědecky podstatné dílo pro pochopení politického vývoje počátku 19. století: naše země, konkrétně různá města včetně Olomouce a brněnského Špilberku, se staly místem věznění nepřátel Habsburků. Šlo především o aktéry Velké francouzské revoluce, mezi nimiž byl známý poštmistr Jean-Baptiste Drouet, jehož známý příběh je tu s invencí vyprávěn. V říšských a pruských pevnostech byla zase držena jiná skupina, v Olomouci pak sám Gilbert du Motier de La Fayette baron de Vissac, proslulá hlavní postava dvou revolucí – americké a francouzské, později jakobíny odvolaný od armády, uprchlý a nakonec vězněný nepřítelem revoluce. Autoři také líčí Lafayettův pokus o útěk z olomoucké internace. V Olomouci byl Lafayette vězněn v podstatě čtyři roky. Teprve vítězné tažení divizního generála Napoleona Bonaparta umožnila jemu a dalším činitelům propuštění. Lafayette se usadil v Hamburku, odkud Napoleonovi adresoval děkovný dopis, pak žil v Holštýnsku. Do Francie se vrátil po zřízení konzulátu, v němž již zasedl jeho osvoboditel. Pamětní deska z první republiky, která připomínala jeho vězeňský pobyt, byla za německé okupace zničena, obnovena byla jako její replika v 90. letech 20. století.

Francouzi tvoří podstatnou část významných činitelů vězněných na našem území, druhou tvoří slavní Poláci, mezi nimi Hugo hrabě Sztumberg Kołłątaj, účastník polského povstání Tadeusze Kościuszka, drženého v Josefově a Olomouci: v Josefově vznikala některá básnická díla, v Olomouci vědecká. Autoři došli k novým objevům, zejména v případě zpochybňovaného útěku Huga Kołłątaje; věznění Waleriana Wiktoryna Dzieduszyckého z Dzieduszyc je tu analyzováno v odborné literatuře poprvé. Práce je doplněna českým, francouzským, polským, německým a anglickým resumé a co je podstatné: v druhé části objemné knihy najdeme rozsáhlé materiály, a to výběr z pramenů francouzské a polské provenience (např. raporty o zatčení Jeana-.Baptista Droueta, výtah z deníku Ferdinanda barona von Stetten, klíčové ukázky korespondence, pasáže z deníku Huga Kołłątaje, jeho dopis arcivévodovi Karlovi a ukázky z jeho vlastní básnické tvorby, která vznikala v Josefově). Přítomná kniha je přínosná jako výzkum na pomezí historie, kulturologie, vojenské historie a literární vědy. Podstatná je jazyková kompetence obou autorů, neboť pracovali s texty francouzskými, německými, anglickými a polskými. Vědecká akribie je znakem díla, které pro nás zůstává trvalou hodnotou.

Ivo Pospíšil

Proudy, středoevropský časopis pro vědu a literaturu, http://www.phil.muni.cz/journal/proudy/filologie/recenze/2018/2/pospisil_slavista_a_polonista_z_olomouce.php

Publikace je věnována základním oblastem literárněhistorické práce. Nerezignuje na soustavnost poučení, nicméně snaží se zejména o postižení dynamiky oboru, jenž v současnosti prochází řadou podstatných proměn. Na rozdíl od tradičního vnímání literární historie jako souboru nezpochybnitelných faktů představuje tuto disciplínu jako otevřenou mnohosti interpretací.

Studie se věnuje především otázkám etnické identity a chápání „češství“ u více než milionu Američanů, kteří se v roce 1940 přihlásili k československému původu. Byli mezi nimi potomci prvních přistěhovalců z 19. století i nedávno dospělí jedinci, kteří se ještě narodili na půdě ‚staré vlasti‘, ale již získali americké občanství. Mnozí z nich zažívali nečekané dilema: mají protestovat proti obětování Československa, nebo mají raději zdůraznit svou americkou loajalitu a evropských záležitostí si nevšímat? Tato práce přináší výsledky analýzy krajanského tisku a dalších archivních materiálů a snaží se ukázat některé neznámé aspekty vývoje krajanské komunity v USA s důrazem na roli etnických médií.

Sofie Podlipská je dnes pro mnohé zapomenutou osobností, byť se jí v poslední době opětovně dostává pozornosti zejména v oblasti kulturní historie. Důvodem zájmu historiků je její významný vliv na utváření kulturního prostoru druhé poloviny 19. století: její osobní nasazení ve spolkové a osvětové činnosti i nepřehlédnutelná aktivita v ženském emancipačním hnutí. Tato monografie však přináší jiný úhel pohledu: vychází z pozic literárněhistorického výzkumu a svou pozornost soustřeďuje v první řadě na Sofii Podlipskou coby spisovatelku. Aby mohla dílo Podlipské přesněji uchopit, pracuje autorka s termínem „literární midcult“ (objasnění pojmu a jeho konkrétního užití se práce v úvodu obsáhle věnuje). Na příkladu literárního díla Sofie Podlipské je s jeho využitím přiblížen proces vertikální stratifikace české literatury druhé poloviny 19. století. První část práce je věnovaná analýze dobové recepce a proměně literárněhistorického hodnocení přínosu Sofie Podlipské české literatuře. Ukazuje ji jako osobnost rozporuplně hodnocenou jak dobovou literární kritikou, tak literárními historiky. Druhá část knihy obsahuje pět interpretačních sond do literární tvorby Podlipské. Pozornost je zde soustředěna například na její práci s nacionálními stereotypy, podoby a proměny uplatňování didaktické funkce v její beletrii či na vliv George Sandové na její myšlení i konkrétní tvorbu. Spisovatelka je zde představena též skrze dokumenty osobního charakteru jako osobnost širokého literárního i obecně kulturního rozhledu. Veškeré analýzy jsou hojně dokumentovány pramenným materiálem.

Monografie se zaměřuje na popis a identifikaci individuálních i nadindividuálních rysů v projevech jednotlivých vybraných moderátorů hlavních zpráv České televize – Událostí. Současně je věnována pozornost tomu, do jaké míry u moderátorů dochází k užití prostředků, které mají potenciál narušit zpravodajskou normu, a tím tedy porušit zásady informační kvality. K tomu jsou využity taxonomie příznakových jazykových prostředků, nově jsou však některé analýzy a zejména komentáře k analýzám rozšířeny o hodnocení použitých nepříznakových prostředků. Sledované jazykové prostředky jsou kvantifikovány, zaznamenán je jejich absolutní výskyt v rámci jedné relace i jejich relativní výskyt na jednu minutu. Celková hodnocení moderátorů potom vždy probíhají v rámci jednotlivých jazykových rovin.

Autorka v práci sleduje prostředky manipulace a argumentace užité v politickém a mediálním diskurzu v historicko-politickém kontextu současné parlamentní demokracie i totalitní společnosti. Materiálovou bázi představují autentické texty, v nichž dochází k vědomému ovlivňování a manipulaci předpokládaných recipientů. S využitím metody kritické analýzy diskurzu jsou vyhodnoceny současné mediální i politické texty, detailnější pozornost je věnována diskurzům, jež vznikly v kontextu totalitní společnosti, konkrétně soudním výslechům z procesu se skupinou kolem Rudolfa Slánského, reflexi tohoto případu v dobovém tisku a vybraným projevům prezidentů z éry socialistického Československa.

Pod názvem Hlaholský misál je znám soubor liturgických textů římskokatolického ritu v nové církevní slovanštině, který sestavil Vojtěch Tkadlčík ve spolupráci s předními českými i zahraničními teology a slavisty v druhé polovině 20. století. Oficiálně byly publikovány dvě verze – první v roce 1972 jako zkušební text pro olomouckou arcidiecézi, druhá potom v roce 1992 oficiálně schválená k užití ve všech českých a moravských diecézích (tato verze je publikována ve slavnostním formátu ve dvojím typu písma – hlaholicí a paralelně latinkou). Mimoto se dochovala ve fondu knihovny Centra Aletti Velehrad-Roma v Olomouci velmi cenná archiválie, tedy strojopis prvotní podoby misálu z roku 1963, který odpovídá předkoncilnímu Tridentskému misálu a k jehož schválení nedošlo. Monografie je věnována komplexní analýze Hlaholského misálu – dobovým souvislostem a téměř čtyřicetileté práci na jeho sestavení, liturgické charakteristice či zařazení do kontextu staroslověnského a církevněslovanského písemnictví. Zvláštní důraz je kladen na analýzu lingvistickou, neboť jazyk Hlaholského misálu (tzv. česká redakce nové církevní slovanštiny) je unikátním konstruktem vycházejícím jednak z dochovaných jazykových stádií, jednak z pečlivě promyšlených a v mnoha ohledech specifických jazykových inovací. Řešení mnoha otázek spojených s genezí Hlaholského misálu bylo umožněno díky studiu materiálově bohaté korespondence Vojtěcha Tkadlčíka, která se dochovala taktéž v archivu Centra Aletti Velehrad-Roma v Olomouci.

Do jaké míry je čeština „přeloženou němčinou“? Jaké rysy společné se sousedními slovanskými jazyky má jinak nepřístupně působící maďarština? Jakým způsobem a kdy se navzájem obohatily a sblížily slovanské jazyky žijící vedle sebe ve střední Evropě? A jak do toho všeho vstupuje latina jako jazyk, který kdysi „synchronizoval“ psané podoby zdejších jazyků? Tyto otázky se snaží zodpovědět monografie Jazyky střední Evropy, která v utříděné podobě předkládá čtenáři fakta o konvergentním vývoji němčiny, češtiny, slovenštiny, maďarštiny, obou lužických srbštin a dále polštiny, slovinštiny a chorvatštiny.

Práce navazuje na publikaci J. Zimy Expresivita slova v současné češtině z roku 1961 a uvádí jeho premisy do kontextu otázek a poznatků současné lingvistiky české i zahraniční. S využitím Zimovy typologie ukazuje na materiálu sebraném v letech 2000–2015, jak se systém expresivních pojmenování vyvíjí a mění, resp. které expresivní typy jsou stabilní a které snáze podléhají změnám. Důraz klade především na to, jaké funkce expresiva plní v komunikaci, protože tradičně jsou deklarována jako prostředek sloužící k verbálnímu vyjádření emocí. Cílem práce je poukázat na to, že neméně často jsou užívána jako stimul, který má emoce vyvolat a manipulovat jimi, a že tak vystupují ve funkci apelové a persvazivní, a že nezanedbatelné jsou i jejich další funkce, tedy kognitivní, metajazyková a estetická.

Monografie vycházející z univerzitního grantového projektu zpracovává taxonomii jazykových prostředků porušujících normu v mediálním zpravodajství. Teoreticky a metodologicky se zakládá na předpokladu koncepční kompatibility funkčně zaměřené stylistiky, jež považuje informativní funkci za základní nepříznakovou funkci, a ze zásad informační kvality konstruovaných v konceptu JörgenaWesterståhla. Vytvořený nástroj pro analýzu zpravodajských sdělení z hlediska užití jazykových prostředků byl poté aplikován při analýze hlavního televizního zpravodajství stanic ČT1 a TV Nova. U obou stanic výsledky analýz identifikují aktuální jazykové prostředky, jež interferují se zásadami informační kvality, ukazují jednotlivé prohřešky, a tím i odhalují porušení identity televizního zpravodajství (s odkazem na jeho účel, tj. informovat, na jeho formu, tj. jazykové prostředky, a na jeho význam, tj. vztah k realitě).

Nové Panorama české literatury (od počátků do současnosti) vychází z úspěšného kompendia Panorama české literatury: Literární dějiny od počátků do současnosti, které tým olomouckých bohemistů vydal v roce 1994 jako první práci tohoto druhu, prezentující dějiny české literatury bez ideologicky motivovaných výpustek či bílých míst. Omlazený autorský kolektiv pak původní text přepracovával a doplňoval, a to v takové míře, že nejprve vydal v podobě multimediální aplikace Panorama české literatury: Literární dějiny od počátků do r. 1989 (2008), po níž následoval CD-ROM Panorama polistopadové české literatury (2012). Cílem autorů byl opět informativně nasycený a co nejpřehlednější výklad, přihlížející k nejnovějším poznatkům literární historie. Jako příklad jedné ze zásadních inovací může posloužit zařazení kapitol o literatuře českého původu, ale psané v jiných jazycích. Potřebu systematického a důsledného uplatnění tohoto principu běžně aplikovaného při reflexi starší české literatury signalizovaly nejen významný příspěvek pražských německy píšících spisovatelů na počátku 20. století, ale hlavně mnohost a pestrost cizojazyčných literárních aktivit autorů českého původu po listopadu 1989. S ohledem na skutečnost, že mnohá beletristická díla inspirovala vznik filmových či divadelních adaptací, které se nejednou dostaly do širšího vnímatelského povědomí než původní text, obsahuje výklad i odkazy na tyto tvůrčí počiny. 

Panorama české literatury je rozděleno do dvou dílů, přičemž ve výkladu je uplatněn princip pyramidy postavené na špičku – rozsah výkladu narůstá s tím, jak se blíží současnosti. Neznamená to, že by autoři podceňovali význam starší literatury, ale dřívější období jsou z logiky věci už reflektována v mnohem více pracích a mnohem podrobněji než je tomu u literárního dění nedávného. Na první díl příručky, reflektující vývoj české literatury od staroslověnských počátků do roku 1989, navazuje díl druhý, v němž autorský tým usiluje zachytit nejen všechny důležité polistopadové změny v literárním životě i základní tvůrčí trendy v naší literatuře, ale také výstižně představit nejvýznamnější literární osobnosti současnosti, ať už zasloužilé, nebo nově etablované. Hlavní cíl Panoramatu zůstal stejný jako dřív: hodlá zvát či přivádět čtenáře k důkladnějšímu poznání bohatství české literatury skrze četbu jednotlivých děl.

Autoři: Josef Galík, Erik Gilk, Petr Hora, Jana Kolářová, Petr Komenda, Lubomír Machala (editor), Eduard Petrů, Martin Podivínský, Lenka Pořízková, Jan Schneider, Jiří Skalička, Alena Štěrbová, Miroslav Vepřek

V roce 2016 získalo dvoudílné Panorama české literatury cenu Slovník roku 2016.

Monografie z oblasti Digital Humanities zaměřená na možnosti využití kvantitativně-korpusových metod v literární vědě. 

Metodologický bedekr sumarizující a promýšlející moderní vědecké nástroje, bez nichž se neobejde žádný současný lingvista. Monografie těží z autorova dlouhodobého angažmá v korpusové lingvistice, ale přesahuje ji směrem k počítačovému a technickému zpracování lingvistických dat obecně.

Publikace mapuje literární, respektive beletristický přínos autorů-beletristů, kteří buď byli na Univerzitě Palackého v Olomouci zaměstnáni, nebo na ní studovali, popřípadě s ní byli v jiném úzkém doložitelném a produktivním kontaktu. Pozornost je věnována spisovatelům, kteří přišli do výše vymezeného styku s olomouckým vysokým učením až v etapě následující po jeho obnovení, tedy od roku 1947 do současnosti. Zmíněné obnovení zdejší univerzity bylo kromě jiného krokem, který významně rozšiřoval tehdejší vzdělávací a všeobecně kulturní možnosti mimo státní a společenské centrum a zároveň poukazoval na dávnou a už v zapomnění mizící tradici druhého nejstaršího vysokého učení v českých a moravských zemích. Učitelé a studenti Univerzity Palackého dosáhli nepochybně mnoha vědeckých, odborných a pedagogických úspěchů či zásluh. Přiblížení a ilustrování těch literárních nejen demonstruje možná někdy nečekaný rozměr jejich nadání, ale hlavně prezentuje, interpretuje a alespoň orientačně hierarchizuje jejich příspěvek ke všeobecné kultivaci lidského ducha, na níž se slovesné umění bezesporu zásadně podílí. Dalším záměrem projektu je (zejména s ohledem na současné globalizační a internacionalizační tendence) poukázat na důležitost individuální spjatosti s místem formujícím základní osobnostní, sociální i profesní kvality a dispozice. Jinak vyjádřeno: publikace Spisovatelé Univerzity Palackého hodlá přispět k posilování hrdosti na příslušnost k naší akademické obci a případně také motivovat k rozšíření jejích odborných a tvůrčích úspěchů. 

Publikace obsahuje kromě úvodního náčrtu literárního dění na UP šedesát autorských hesel. Vše je také publikováno na webové stránce Spisovatelé a literatura (http://spisovatele.upol.cz/).

Autoři: Iva Chomiszaková, Petra Kožušníková, Lubomír Machala (editor), Jiří Severa

Odborná publikace Naratologie přináší souvislý pohled na základní naratologické kategorie, jak se utvářely od druhé poloviny dvacátého století. Z podtitulu Strukturální analýza vyprávění je zřejmé, že autorům jde o nové promýšlení pojmů strukturalistické tradice. Nepožadují návrat k některé z minulých fází vývoje naratologie, ale usilují o přípravu její nové podoby, která bude spočívat v kritické reflexi možností naratologického instrumentáře v kontextu současné literární teorie.