Významné publikace katedry

Kolektivní monografie je sestavena z upravených a doplněných příspěvků z konference Estetik Markalous a literát John uspořádané olomouckou katedrou bohemistiky Filozofické fakulty UP a Ústavem pro českou literaturu AV ČR ve dnech 26.–27. dubna 2022 u příležitosti 140. výročí narození Bohumila Markalouse – Jaromíra Johna (1882–1952) a 70. výročí jeho úmrtí. První část monografie bilancuje Markalousovu činnost na poli estetiky, vzdělávání a publicistiky (její součástí je i edice korespondence a edice vzpomínek), druhá část přináší interpretace a aktuální zhodnocení Johnova literárního díla.

Kniha nabízí interpretační sondy do tvorby Terézy Novákové — autorky dnes již téměř zapomenuté — a otvírá její myšlenkový svět poněkud odlišně od toho, jak byl ustaven dosavadní literární historií (v minulosti pak především marxistickou kritikou). Ta v jejích dílech leckdy až nepřiměřeně akcentovala sociálně kritický tón. Autorka vnímá Novákovou jako spisovatelku pevně ukotvenou v mravní a duchovní tradici svého národa a zároveň plnou pochopení pro vše lidské. Nahlíží na její dílo jako na průsečík směrových tendencí přelomu 19. a 20. století, čímž přispívá k současným diskusím o různých podobách realismu a jejich koexistenci s rodícím se modernismem. 

Výbor bohemistických studií, článků a esejů (zejm. z oblasti současné české literatury), které autor publikoval časopisecky a ve sbornících během uplynulých čtyřiceti let. V centru jeho pozornosti se ocitli zejména začínající autoři, projevy literárního postmodernismu v české literatuře, ale také experimentální próza. Věnoval se rovněž tvorbě významných osobností české literatury jako Bohumilu Hrabalovi, Milanu Kunderovi, Vladimíru Páralovi, Janu Otčenáškovi ad. Soubor postihuje v detailu i v celkovém pohledu vývoj nedávné i nejsoučasnější české literatury s akcentem na hodnoty, které přinesl.

Interdisciplinární kolektivní monografie si klade za cíl zčeřit poněkud stojaté vědy při užívání pojmu naturalismus a přimět čtenáře k tomu, aby přijal odlišné, otevřenější a nepředpojaté uvažování. Na povrch společný všem kapitolám naší knihy vyplouvají především značné rozdíly mezi dobovým vnímáním naturalismu, jeho pozdějšími výklady a dnešním rozuměním. Tváří v tvář literárnímu, výtvarnému a hudebnímu materiálu jsme nuceni revidovat náš pohled a přijmout doklady o variantnosti ústředního pojmu, rozdílech v jeho chápání, průběžném sémantickém naplňování a rovněž vyprazdňování. Český (ale rovněž francouzský, italský a polský) naturalismus se z perspektivy námi předložených úvah jeví jako dynamická, vícestranná a s konkurujícími diskurzy se prolínající událost dějin našeho národního umění a kultury.

Při současné záplavě kuchařek na knihkupeckých pultech nás už ani nenapadne, jak dramatickou historii za sebou mohou mít a že bývaly doby, kdy se na ně „stály fronty jako za války na maso“. V prostředí centrálně řízeného knižního trhu poválečného Československa získaly soubory receptů zcela zvláštní status: přivlastnili si je odborníci na výživu a usilovali jejich prostřednictvím proměnit stravovací návyky socialistických pracujících v masovém měřítku. Z kuchařek se stal během padesátých let typ odborné lékařské literatury a exemplární doklad úspěšné osvětově-propagační brožury. Jejich obsah, struktura i polygrafické provedení byly zcela podřízeny roli, kterou měly v nově budované společnosti sehrát. Trvalo další tři desetiletí, než se postupně z této role vyvázaly. Jak celá žánrová transformace probíhala? Kdo byli autoři a čtenáři socialistických kuchařek? Jaké strategie vyvíjeli nakladatelé ve snaze naplňovat či bořit žánrové konvence? A proč se typickým obrazovým doprovodem receptů nestala fotografie, ale humoristická karikaturní kresba? Tyto a mnohé další otázky se snaží autorka ve svém příspěvku k dějinám moderní knihy zodpovědět.

„Věci mezi nebem a zemí“ jsou odvěkým námětem umění a literatury. Vnímání duchovní dimenze reality zachycují umělecké texty i v dobách a prostředích, ve kterých už metafyzický pohled na svět nebývá většinový. Úvahy shromážděné v tomto souboru se týkají vybraných děl české i světové literatury od konce 19. století do současnosti, kterým je společná tematizace náboženství, především katolického křesťanství. To může v literárních textech vystupovat jako duchovní inspirace, ale též jako faktor agitace nebo objekt kritiky. Různé přístupy autorů k náboženským otázkám i fenoménům se snažíme analyzovat a případně s nimi diskutovat na základě příslušných zdrojů křesťanské nauky. Jednotlivé kapitoly byly zveřejněny v odborných i kulturních periodikách nebo internetových médiích, některé tu vycházejí poprvé.

Publikace je určena vyučujícím češtiny jako cizízo/druhého jazyka, zejména těm, kteří s výukou začínají, nebo si při výuce kladou otázky, na něž hledají odpovědi. Její autorky se snaží nabídnout ucelené a prakticky koncipované poučení, jak k češtině jako cizímu/druhému jazyku přistupovat. Na prvním místě vykládají rozdíl mezi mateřským, cizím a druhým jazykem, který klíčem k tomu, proč je ke každému z nich nutno přistupovat ve výuce odlišně. Přibližují východiska vyučování, jak jsou ukotvena v dokumentech kurikulárního charakteru, a ukazují, jaký je jejich význam pro plánování a realizaci výuky. Zamýšlí se nad praktickými aspekty jazykového vyučování, jako je volba mediačního jazyka, užívání lingvistické terminologie a výběr vhodné metody, především ale konkrétně popisují, jakým způsobem rozvíjet jednotlivé složky komunikační kompetence, tedy např. jak nacvičovat správnou výslovnost, jak rozvíjet slovní zásobu, jak a v jakém pořadí vysvětlovat konkrétní mluvnické jevy nebo jak pracovat se sociolingvistickou a pragmatickou kompetencí. Podobně autorky prezentují poznatky o rozvoji řečových dovedností, tedy jaké jsou jejich specifické cíle a za jakých podmínek a jakými metodami jich lze dosáhnout. Součástí publikace je i zásobník aktivit, které jsou navázány na řadu učebnic Czech it UP A1–C1. Autorky na nich ukazují, jak lze vybrané výukové postupy aplikovat při budování komunikační kompetence a při rozvíjení řečových dovedností. Čtenářům tak nabízejí inspiraci a podklady, které mohou využít ve vlastní výuce.

Úvodní část publikace přináší souhrn autorových doslovů sepsaných k českým překladům reprezentativních próz slovenských spisovatelů i spisovatelek (například Bally, Stanislava Rakúse, Aleny Sabuchové ad.) vydaných od roku 2017. Další dvě části publikace bilancují jeho literárněkritické a publicistické aktivity vzniklé v uplynulých čtyřiceti letech nad slovenskou literaturou a děním s ní spojeným. A to v podobě recenzí, recenzních přehledů, glos či zpráv a referencí. V souhrnu převládají kritiky věnované prózám (hlavně Rudolfa Slobody či Ivana Habaje), reflektovány jsou ale také básnické sbírky (například Taťjany Lehenové, Ivana Štrpky nebo Miloše Žiaka) a odborné práce (Jaroslava Šranka, Tibora Žilky aj.). Publicistické texty tematizují především nejrůznější setkání slovenských a českých literátů a literárních vědců, ale také referují o soudobém obsahu slovenských literárních časopisů. 

The present volume is the first comprehensive description of the Czech recension of Church Slavonic used as cultural language in Bohemia in the 10th and 11th centuries. The author deals with the question of the origin of this language and its continuity with Old Church Slavonic, its linguistic character as well as the role of Latin and Greek in the Czech Church Slavonic milieu. He also treats the individual texts written in Czech Church Slavonic and their

position in the cultural life of early medieval Bohemia.

Monografie prezentuje metodologii a analýzu vybraných složek zvukové roviny v mluvních projevech moderátorů hlavního televizního zpravodajství. První část textu je věnována teoretickým východiskům z oblasti řečového projevu, jazyka v televizním zpravodajství, fonetiky češtiny a ortoepie. Ve druhé, rozsáhlejší části monografie jsou představena výsledná data provedené sondy pro jednotlivé sledované jevy, a to obecněji s ohledem na všechny pozorované mluvčí, i konkrétněji s přihlédnutím ke třem atributům: pohlaví moderátora, televizní stanice a typ pořadu. Při popisu dat je mj. zohledněna ortoepická norma češtiny. V poslední části jsou vybraní moderátoři klasifikováni na základě průběžného bodového hodnocení od nejlepších mluvčích po nejhorší. Konečné výsledky jsou následně srovnány s rezultáty poslechového testu, který byl během výzkumu vytvořen jako komparační materiál reflektující pohled běžného diváka/posluchače.

Kolektivní monografie Slovanské jazyky v pohybu dokumentuje vývojové proměny slovanských jazyků v letech 1945 až 2020. Se zřetelem ke společenskému, politickému a kulturnímu kontextu dějin slovanských zemí autoři sledují zejm. pohyb v jazykových a stylových normách, který byl vyvolán jednak šířením nových médií (televize, později internet), jednak proměnami postojů uživatelů k jazykům, zejm. spisovným. Spisovné jazyky pozbývaly v poválečných desetiletích různou měrou svých původních symbolických, národně-reprezentativních funkcí, a naopak se posilovalo jejich pojímání jako pouhých instrumentů pro praktickou a komfortní komunikaci. Zároveň se však od 80. let 20. století - vedle puristických nálad - probouzejí i tendence opačné, které směřují ke konstituování nových spisovných jazyků s výraznými symbolickými hodnotami (rusínština, kašubština, bosenština, černohorština aj.).

První svazek projektu Slovacica litteraria zahrnuje většinu autorových studií o slovenské literatuře publikovaných v časopisech, sbornících apod. od poloviny 80. let 20. století do konce druhé dekády 21. století. Tyto studie se většinou zaměřují na slovenskou prózu, její nejvýraznější představitele (autoři jako Mitana, Puškáš, Rakús, Vilikovský aj.), vývojové trendy (např. projev postmoderní poetiky) a charakteristické aspekty se zvláštním zřetelem na sociálně kritické přesahy analyzovaných a interpretovaných děl a na jejich tvaroslovnou a kompoziční originalitu či estetickou působivost. Značná část studií je zaměřena i na překladatelskou problematiku, respektive na to, jak se po rozpadu Československa překládala slovenská próza do češtiny. Česko-slovenský kontext, porovnávání vývoje české a slovenské literatury a různě zaměřená komparace pak tvoří výchozí badatelský základ celé této inventarizující monografie.

Knížka Jiřího Hrabala nabízí pozoruhodně ucelený, přehledně strukturovaný a zároveň živý a inspirativní výklad základních parametrů, které určují povahu literárního vyprávění.

Ještě před sto lety byli Češi na Volyni, tedy na dnešní severozápadní Ukrajině, velmi významnou národnostní menšinou, která prosperovala po stránce hospodářské i kulturní. Historické okolnosti 20. století však vedly k tomu, že dnes na Volyni česká tradice již jen dožívá. Předkládaná kniha popisuje současný stav jazyka volyňských Čechů a usiluje o to, zasadit jazyková i další kulturní data do širšího historického rámce. Tématem této knihy je tedy nejen užívání jazyka, jak jej autenticky dokumentuje série nahrávek, které byly pořízeny v r. 2018, ale také prožívání jazyka jako hlavního znaku etnické příslušnosti. V rámci analýzy tohoto prožívání se autoři věnují etnicky reprezentativním hodnotám češtiny v hudebním a literárním životě volyňských Čechů, dále dějinám českých spolků na Volyni a v neposlední řadě i osudům tamního českojazyčného školství.

Ostrovy skutečné, představy či metafory ostrova jsou od počátku lidského myšlení produktivním podnětem lidské imaginace. „Vzepětí člověka, jež jej táhne k ostrovům, totiž odpovídá dvojímu pohybu, jímž ostrovy vznikají. Snít o ostrovech (ať už s úzkostí, či v radosti) znamená snít o tom, že se oddělujeme, že jsme již odděleni a daleko od kontinentů, že jsme sami a ztraceni – anebo snít o tom, že začínáme od nuly, že znovu tvoříme, že jsme v novém počátku,“ píše Gilles Deleuze v eseji „Příčiny a důvody pustých ostrovů“. Jak snil a uvažoval o ostrovech Středoevropan, zabydlený uprostřed kontinentu? Co pro něj znamenala představa „ostrova“ a jak se měnila od dob zámořských objevů až po současnost, kdy je nám svět malým globálním ostrovem?

Cílem monografie je prezentovat rodilého mluvčího v těch jeho rolích, které pro cizojazyčné vyučování a cizojazyčnou komunikaci považujeme za zásadní: tedy jako partnera v komunikaci, učitele a vzor jazykového chování. Cílem je pokusit se ukázat, kdo a na základě jakých vlastností je držitelem statusu rodilého mluvčího, a dále analyzovat vystupování rodilého mluvčího ve všech třech uvedených rolích tak, abychom mohli na základě konkrétních dat posoudit, zda jsou očekávání, která si s rodilým mluvčím spojujeme, relevantní.
Práce je založena na řadě terénních výzkumů a dotazníkových šetření, které probíhaly po několik let. Součástí monografie jsou komentované přílohy, tedy ukázky autentické jazykové produkce rodilých i nerodilých mluvčích s komentáři.

Jazyková manipulace a projevy agresivity v médiích jsou i dnes frekventovaným a společensky závažným fenoménem. Autoři předkládané knihy tento fenomén popisují a ilustrují s využitím současných mediálních textů z České republiky a z Polska, ale také textů dokumentujících československý komunistický newspeak z 60. a 70. let 20. století. Motivy k manipulativnímu a agresivnímu jazykovému chování byly v současných i historických textech skutečně rozmanité: nejen „čistá“ politika, ale i např. problematika asistované reprodukce, dlouhých vlasů u mužů nebo knihy o Harrym Potterovi.

Interdisciplinární kolektivní monografie si klade za cíl zčeřit poněkud stojaté vody při užívání pojmu impresionismus a přimět čtenáře k tomu, aby přijal odlišné, otevřenější a nepředpojaté uvažování. Na povrch společný všem kapitolám naší knihy vyplouvají především značné rozdíly mezi dobovým vnímáním impresionismu a jeho dnešním výkladem. Tváří v tvář literárnímu materiálu jsme nuceni klást si otázku, je-li v literární historii používání pojmu jako respektovaného -ismu vůbec adekvátní. Ovšem ani ve výtvarném umění není situace zdaleka tak jednoduchá a současní kunsthistorikové jsou s nakládáním tohoto pojmu rovněž opatrní.

Románový debut básníka květňácké generace Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Ježíšovo (1969) už rokem svého prvního vydání prozrazuje, jakou historickou paralelu v sobě skrývá příběh zasazený do období násilné rekatolizace českých zemí. Páter Vojtěch Had, bezmezně oddaný dogmatice jezuitského řádu, postupně slevuje ze svých cílů a ideálů, až dospěje k deziluzi, že namísto šíření slova božího na košumberském panství celý život slepě sloužil úplně jiným mocnostem. Vyprávění prosycené skepsí, ironií a relativizací nepotřebuje heroická gesta a patetická provolání, aby připomenulo traumata našeho národa. V popředí naopak stojí individuální osudy těch, kteří se nekriticky ztotožnili se sugerovanou ideologií a až příliš pozdě pochopili svůj omyl, anebo ze strachu či osobního prospěchu konvertovali a poslušně se podřídili totalitní represi. Šotolův román „malého člověka“ svíraného mocenským systémem „velkých dějin“ byl mimořádně kladně přijat nejen soudobou kritikou domácí, ale brzy také zahraniční a exilovou, a nakonec i polistopadovou, což svědčí o nadčasovosti jeho poselství.

V této edici se čtenář setká s dosud knižně neuveřejněnými dokumenty z let 1929–1943, které se mnohdy dotýkají existenciálních zdrojů autorovy „sestry úzkosti“ i pramenů jeho náboženské zkušenosti. Deníky, zápisníky, zápisky, přednášky a esejistické texty mají společného jmenovatele: úsilí o duchovní sebe-výchovu, jež se děje skrze psaní. Čepovy deníkové zápisy tak čtenáři postupně vyjevují jeho vztah k ženám, tvůrčí reflexe i prohlubující se skepsi ke společenskému a kulturnímu vývoji národa. Pracovní zápisky z let 1929, 1931 a 1943 nám dovolují sledovat tvůrčí dílnu autora i jeho pomyslnou knihovnu. V proměnách esejistického stylu se odhaluje zrození Čepova křesťanského personalismu, jehož podoba se utvářela v ustavičném sváru s durychovským a florianovským dědictvím, které určovalo zejména raný styl autorových přednášek.

Speciální vydání časopisu Slovo a smysl (roč. 19, č. 39)

Petr Hora (1958–2012) byl vysokoškolský pedagog, literární historik a editor. Zajímal se především o českou literaturu „dlouhého“ 19. století (Karel Havlíček Borovský, Svatopluk Čech, Zikmund Winter, Karel Dostál-Lutinov ad.) a křesťanskou linii české literatury a kritiky (zejména první poloviny) 20. století (Jaroslav Durych, Jan Čep, Karel Schulz, Alois Musil, Timotheus Vodička ad.). Nelze však opomenout také pozornost, kterou věnoval například dílu Karla Poláčka. Byl autorem několika desítek odborných studií, z nichž řada byla věnována osobnosti a dílu Jaroslava Durycha, např. „Motivické souvislosti dvou Durychových valdštejnských próz“ (1991), „Idea svatovojtěšská v díle Jaroslava Durycha“ (1997), „Polemika, k níž nedošlo: Karel Schulz vs. Jaroslav Durych“ (2000).

Přítomný svazek soustřeďuje tři čtenářsky nejoblíbenější prózy z rané tvorby Ladislava Fukse, které došly ocenění nejen u nás, ale v nejrůznějších překladech překročily i hranice mnoha evropských států. Svazek otevírá spisovatelův debut Pan Theodor Mundstock (1963), postupně odhalující úzkostnou mysl duševně vyšinutého člověka vyrovnávajícího se s obludností nastupujícího fašismu. Následuje panoptikálně hororový Spalovač mrtvol (1967), proslavený zejména působivou filmovou adaptací Juraje Herze, pro nějž Fuks zvolil formu fabulační hříčky s grafickou nápovědou k rozluštění motivů a správné recepci světa, v němž je manipulováno jmény i lidmi. Na závěr je zařazena mrazivě groteskní Cesta do zaslíbené země (1969), symbolická paralela k biblickému vyprávění o vyvedení starozákonních Židů z egyptského zajetí. V doprovodném komentáři sleduje Erik Gilk, který se Fuksovým dílem dlouhodobě zabývá, vývoj autorovy osobité poetiky a na základě jeho téměř neznámých rukopisných náčrtů a textových variant odhaluje genezi a historii jednotlivých próz. Nabízí tak rozličná interpretační východiska nejen k uchopení tematiky šoa. 

Kniha uvedená názvem klasické stati předního představitele oboru Roberta Darntona přináší teoretické a historické studie zaměřené na téma historiografie a dějiny knih a knižní kultury. Cílem svazku je zachytit proměny, jimiž zkoumání knižní kultury ve smyslu analýzy komplexních vztahů mezi společenskou existencí tištěného textu, jeho materiální podobou a významy, jichž je nositelem, prošlo zejména ve druhé polovině 20. a počátku 21. století. Soustředí se na klíčové a svým způsobem ustavující texty, které definovaly předměty a metody historiografie knihy. Obsahuje i studie badatelů a badatelek, kteří rozpracovávají jednotlivé aspekty Darntonova modelu knižního komunikačního okruhu, jenž spojuje autory prostřednictvím sítí nakladatelů, knihařů, tiskařů, knihkupců, distributorů a knihovníků se čtenáři.

Antologie textů sémiotické školy a francouzské tematické kritiky s doprovodnými studiemi editorů.

Jedno z nejznámějších děl české literatury vyšlo poprvé roku 1894 a vychází dodnes jak v původním znění, tak v nejrůznějších úpravách. Některá vydání jsou poznamenána ideologickými zásahy do textu (např. v rámci tzv. jiráskovské akce v 50. letech 20. století), jiná jsou zase pokusem o modernizaci jazyka, která bohužel vedla k významovým nepřesnostem a k znehodnocení autorova stylu (zvláště převyprávění z přelomu 20. a 21. století). Naše vydání v České knižnici v nakladatelství Host bylo připraveno po pečlivém srovnání jednotlivých verzí, očišťuje text od pozdějších porušení, v odůvodněných případech ho přizpůsobuje současným pravidlům pravopisu, a nabízí tedy Staré pověsti české v zásadě v té podobě, v jaké je Alois Jirásek napsal. Literárněhistorický komentář pak obsahuje informace o vzniku a ohlasu tohoto díla, o zdrojích, z kterých spisovatel čerpal, a o novodobých proměnách českého národního mýtu.

Holokaust patří mezi významná témata české poválečné prózy. Předkládaný výbor se nesnaží tento obraz narušit, ale obohatit o hlasy, jež zůstávaly skryté na stránkách literárních časopisů. Antologie přináší povídky autorů a autorek známých (Ladislav Fuks, Arnošt Lustig, Jiří Weil), v kontextu literatury o šoa však také nepříliš zmiňovaných (František Hrubín) či dnes již pozapomenutých (Mirek Elpl, Hermína Franková, Johana Vondřejcová), které dosud nevyšly v žádné samostatné knize ani výboru. Antologie je rozdělena do tří tematických bloků, jež zachycují nelehké osudy Židů na sklonku druhé republiky a v protektorátu, v ghettech či vyhlazovacích táborech a v poválečných letech. Povídky nezobrazují jen tragický úděl židovského obyvatelstva, ale též realitu koncentračních táborů viděnou pohledem viníků, obtížnost či dokonce nemožnost návratu přeživších do běžného života po šoa.

Druhý díl Čítanky textů z kognitivní lingvistiky si podobně jako díl první všímá nejrůznějších oblastí, témat a zákrut, jež je tato dynamicky se rozvíjející disciplína schopna nabídnout. Její šíři, jež pokrývá, ukazují překlady textů variabilní jazykové, geografické i kulturní provenience. Jako jakási nadstavba může sloužit text současného nejvýznamnějšího peruánského filozofa Zenóna de Paz, jenž sice kognitivní lingvistiku jako takovou vůbec nezmiňuje, ale jehož postoje, zahrnující i problematiku jazykovou, dobře vystihují otázky, jež si klade současná kognitivně zaměřená lingvistika.